Světlo z reflektorů ozáří hřiště a vzápětí padne ohlušující výstřel. Postřelený padouch padne na pečlivě udržovaný trávník. Kolik nevinných životů už stihl zmařit, kolik bolesti způsobil pozůstalým? Harry Callahan kráčí vstříc svému čerstvému úlovku a zákeřně se při tom usmívá. Maniak skučí bolestí, prosí o smilování a zdůrazňuje své právo na život. Jaká ironie od kreatury, která brala chladnokrevně životy druhým. Harry si prohlíží tu kupu hnoje a povelem odhání svého kolegu. Tohle si chce vychutnat sám a beze svědků. Otevřená rána na noze krvácí. Harry zvedne nohu a zaboří tvrdou podrážku do obnaženého masa. Maniak řve bolestí a Harry si plnými doušky vychutnává sílu opojného vítězství.

Emoční stav a vnitřní rozpoložení obyvatelstva se často odráží v kultuře. Tak je tomu od nepaměti. Čím je nálada společnosti toxičtější, tím hlasitější je odezva různých písničkářů, spisovatelů, samozvaných spasitelů, a také filmových režisérů, neboť každý má právo na vyjádření svých postojů a názorů. Amerika na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zažívala opravdu divoký sled událostí z nichž se většina menší či větší měrou zapsala do historie. V epicentru všeho dění byla kulminující Vietnamská válka a éra hnutí hippies, která zažívala svou poslední hodinku slávy. Její konec předznamenal vraždící hipík Charles Manson a jeho banda oddaných přisluhovačů, přičemž o poslední hřebík do rakve se postaral hudební festival v Altamontu pořádaný z velké části skupinou Rolling Stones. Smrtelná autonehoda, utonutí, ubodání členem ochranky, celková bilance čtyři zmařené lidské životy. To pro festival, oslavující hudbu, mír a lásku, opravdu nebyla nejlepší vizitka.

Protesty proti válce nabíraly na intenzitě a jakoby to nestačilo. V ulicích velkoměst rapidně stoupala kriminalita i poptávka po tvrdých drogách. Mladí Američané neumírali jen v cizí zemi, ale také v ulicích vlastních měst. Z Vietnamu si kromě psychické újmy nezřídka dovezli i návyk na jehlu, který nadále rozvíjeli. Frustrace, hněv a touha po radikálních řešeních rozpalovala Spojené státy doběla. Náhle začaly být na vzestupu nebývale krvavé horory, syrová dramata i drsné kriminálky. Velké oblibě se těšily postavy mužů, kteří berou zákon přímo do svých rukou, a nebo policisté, již nemají potřebu slepě respektovat pravidla. Do první kategorie spadá například snímek Přání smrti (1974), v němž zhrzený architekt Paul Kersey pročesává noční ulice New Yorku a bezcitně popravuje veškeré nebezpečné živly.

Pokud budeme hledat drsné poldy kráčející přes mrtvoly, tak nám jako první vyplují na povrch dvě klasiky kriminálního žánru. Jednu má na svědomí pokrokový režisér William Friedkin. Jeho Francouzská spojka (1971) světu představila Jimmyho "Pepka" Doyla. Drsného detektiva z protidrogového oddělení, který pašeráky drog rozhodně nešetří a smysl pro povinnost se u něj postupně mění v absolutní posedlost. Doyle v podání fenomenálního Gena Hackmena nemá problém překračovat zákon a minimálně v jednom případě dokonce ohrozí životy několika civilistů. To, když se rozhodne pronásledovat autem nadzemku, v jejíž soupravě se nachází nebezpečný zabiják. Což o to, gesto hodné hrdiny, kdyby ovšem "Pepek" po celou dobu stíhání nejel v protisměru. Vystrašení řidiči, pomačkané blatníky a šokovaná matka s kočárkem, kterou Doyle mine na poslední chvíli. Ikonická scéna ikonického filmu a zbrusu nový předobraz tvrdého poldy.

Ve stejném roce přispěl se svou troškou do mlýna i režisér Don Siegel. Ačkoliv se měl tento spolehlivý filmař tendence vždy shazovat a tvrdil o sobě, že filmy točí jen pro peníze, zůstala za ním dlouhá řada velmi solidních kriminálek, hororů a westernů. Prostřednictvím snímku Peklo není pro hrdiny (1962), si režisér osahal dokonce i válečný žánr. Valná většina diváků si jej však spojuje právě s rokem 1971, kdy světlo světa spatřil nekompromisní biják Drsný Harry, ve kterém Clint Eastwood všem dokázal, že tvrdý polda u sebe musí nosit opravdu velkou bouchačku. Syrová kriminální podívaná zaznamenala v době vydání parádní komerční ohlas, ale také se postarala o spuštění ostré vlny kritických názorů. Na pranýři se octla především ústřední postava inspektora Harryho Callahana. Neortodoxní způsoby vyšetřování a jisté extrémistické rysy jeho povahy působily na liberálně smýšlející část populace jako příznačný rudý hadr na býka.

Divoké a často protichůdné názory, které se začaly rojit krátce po premiéře, jako by zrcadlily divoký vývoj této dnes už zasloužené klasiky žánru. Je to skoro neuvěřitelné, ale na scénáři k filmu se vystřídalo a nějakým způsobem podílelo dohromady pět lidí. Manželé Harry Julian Fink a Rita M. Fink mají na svědomí první podobu scénáře. V tomto konceptu z konce šedesátých let je již zapracovaná základní rovina příběhu. Tvrdý inspektor ze San Francisca honí sériového vraha a nedělá mu při tom problém obcházet zákony. Tehdy se měl hlavní úlohy zhostit John Wayne nebo Frank Sinatra. Bohužel, oslovení pánové se svou účastí dlouze otáleli a ani další zvažované hvězdy jako Steve McQueen, Burt Lancaster a řada dalších nejevila o roli valný zájem. V drtivé většině jim vadila přemíra násilí a praktiky hlavního hrdiny. Samozřejmě až na tvrďáka Steva McQueena, jenž svou účast odmítl pouze z pracovní vytíženosti.

Projekt zamrzl na místě a zklamaný producent Jennings Lang hodil scénář do placu. Jinými slovy - prodal filmová práva. Ledy se pohnuly v první polovině roku 1970. Budoucí film si vzalo na mušku studio Warner Bros. Vedení odkoupilo práva a hned nato došlo k angažování dvou zajímavých jmen. Legendární filmař Terrence Malick scénář částečně překopal a zpracoval nový námět. Ovšem ještě podstatnějším se stala skutečnost, že na palubu naskočil John Milius. Pravicově smýšlející filmař a milovník velkých zbraní vtiskl hlavní postavě definitivní podobu. Radikální postoje, nemilosrdnost a dodržování mantry oko za oko, zub za zub. Milius vnímal Harryho Callahana jako vraha, který shodou okolností nosí odznak. Osamělého mstitele, pro něhož je smyslem bytí lovit nebezpečné šílence. A když lovit, tak s pořádnou bouchačkou. Revolver Smith & Wesson model 29 ráže 44 Magnum. Kdo jiný by dal hlavnímu hrdinovi do rukou zbraň s jejíž pomocí složíte i slona než John Milius?

S hotovým scénářem začal další veletoč hledání. Post vhodného režiséra zel prázdnotou a film stále ještě neměl představitele pro hlavní roli. Zásadní zvrat se však nezadržitelně blížil. Scénář si přečetl Paul Newman. Herec účast ve filmu sice odmítl, neboť mu postava inspektora přišla krajně pravicová, ale doporučil zástupcům studia Clinta Eeastwooda, protože tomu prý role určitě sedne jako ulitá. A vskutku. Kolující scénář znal tou dobou v Hollywoodu snad každý druhý a nadšený Eastwood nebyl výjimkou. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že by film sám režíroval, ale nakonec k projektu přivedl svého dlouholetého kamaráda Dona Siegela. Pak už to šlo ráz na ráz a v dubnu roku 1971 začalo natáčení. Inspektor Harry Callahan si konečně mohl vzít na paškál maniaka, který ohrožuje celé město.

Pro pořádek si předestřeme krátkou anotaci. Začátek sedmdesátých let, San Francisco. Na střeše výškové budovy stojí střelec. Divoká změť vlasů mu zakrývá obličej, ale je zřejmé, že si skrze puškohled prohlíží svůj cíl. Tím je mladá, osamělá dívka, která si v bazénu dopřává pár temp. Zaměřovací kříž ji se zaujetím sleduje a následně přijde výstřel zašeptaný tlumičem. Jako růže kvetoucí na pozadí modrého nebe začne krev zbarvovat vodní hladinu. Případem vraždy je pověřen inspektor Harry Callahan a jak vyjde najevo, tajemný střelec rozhodně neřekl své poslední slovo. Chce peníze, jinak každý den zabije nevinného člověka. Starosta i nejvyšší špičky policie chtějí vyjednávat a přistoupit na vyděračskou hru, ale Harry je podobnými způsoby znechucen. Tenhle magor chce především zabíjet, protože ho to baví. Na taková individua má Harry naštěstí jednu osvědčenou pomůcku. Svůj obrovský revolver.

Pravidla jsou jasná. Máme tu jednotlivce stojícího proti společnosti. Neústupného hrdinu stavícího se na odpor establishmentu. Neschopní nadřízení přikazují chytit podezřelého, kdežto hlavní protagonista myslí na něco úplně jiného. Zabij toho parchanta! Má Harry pro své ultimátní praktiky opodstatnění? Stojí film opravdu pouze na archaickém vzorci, dle kterého dobro bojuje se zlem? Ačkoliv se děj žene kupředu v celkem svižném tempu a Harryho minulost zůstane z velké části skrytá v otaznících, nabízí film několik zajímavých témat s nimiž zdatně operuje. Předpokládám, že tuhle notoricky známou kriminálku většina z vás zná, takže se rovnou zaměřím na některé konkrétní motivy a pokusím se je rozklíčovat.

Harry je samorost. Jeho staromódní sako jakoby upozorňovalo na dávné časy, kde ještě rozhodovalo pěstní právo. V období Divokého západu by Harry, coby lovec odměn, své protivníky rovnou střílel, avšak zákon a pořádek, které symbolizují éru moderní společnosti, mu to nedovolují. Harry Callahan je anachronismus. Je to Wyatt Earp uvězněný mezi mrakodrapy. Vytržený relikt dávných časů, jemuž téměř nikdo nerozumí. Obklopen liberálně smýšlejícími lidmi ve vysokých ústavních funkcích musí poslouchat, byť si nakonec věci dělá po svém. Ústřední padouch s přezdívkou Škorpion pošle policii dopis a hrozí, že každý den někoho zabije bez ohledu na věk a etnickou příslušnost. Starosta předčítá dopis nahlas, ale slovíčko „negr“ nedokáže vyslovit. Jak v takovém prostředí může někdo respektovat Harryho, o němž se říká, že nesnáší snad všechny menšiny?

Je to jednoduché. Harry je schopný profesionál, a proto jej nadřízení berou na milost. Jeho rázné vystupování a zásady jsou však konzistentní. To je možná ten důvod, proč někteří kolegové vnímají Harryho povahu negativně a občas ji přibarvují. Ostatně, jeho parťákem je Mexičan Chico Gonzalez, tudíž řeči o rasismu jsou minimálně zavádějící. Callahan především nenávidí vrahy, násilníky, feťáky a zloděje bez ohledu na barvu jejich kůže. Sází na instinkt a někdy raději střílí před tím, než položí otázku. A právě fakt, že Harry zločince často zabíjí, rozčiluje jeho šéfy, neboť i vrahové přeci mají v morálně vyspělé společnosti svá práva. Když Callahan začne naplno pátrat po Škorpionovi, náčelník ho upozorní, aby z toho nebyla krvavá lázeň jako naposled. Harry s pohrdavým výrazem ve tváři odpoví: „Pokud vidím nahého chlapa s erekcí a nožem v ruce, jak po parku honí ženskou, tak ho prostě zastřelím.“

V momentě kdy má před sebou Harry kořist, jde vše ostatní stranou. Chová se neomaleně a příliš nehledí na práva ostatních. Důkazem budiž noční pronásledování podezřelé osoby, během níž autem málem srazí chodce, který přechází silnici a ještě mu stihne vynadat. Za ironii můžeme považovat fakt, že Harryho manželku zabil neukázněný motorista. Jeden z mála střípků o jeho minulosti. Na straně zla stojí typický maniak Škorpion. Policii sice vydírá a žádá výkupné, ale touha po penězích má pro něj spíše sekundární význam. Chaos a obliba v ubližování a smrti je jeho hlavní motivací. Na první pohled se může zdát, že mezi Harrym a Škorpionem nemůže být větší rozdíl, opak je však pravdou.

Oba dva jsou posedlí svým posláním a naplněním cílů. Oba jsou hubení blonďáci s modrýma očima a mají zraněnou nohu (Harry od postřelení, Škorpion od nože). Dalším spojením mezi postavami je jejich společná obliba ve sledování ostatních. Harry používá dalekohled a Škorpion puškohled. Právě voyeurismus přivede Harryho několikrát do maléru. Skrze okno například sleduje podezřelou osobu. Po chvilce ale zjistí, že jde o obyčejného civilistu, který se chce pomilovat se svou družkou, avšak Harry se nadále dívá. Teprve nakládačka od sousedů přeruší jeho šmírování. V jiné scéně má Harry hlídat okolí, ale místo toho dalekohledem sleduje nahou dívku, díky čemuž se kolem něj Škorpion potichu proplíží.

Režisér Don Siegel velmi dbá na zvýrazňování shodných paralel mezi oběma protagonisty. Během brutálního střetu pod kamenným křížem schytá Harry, skoro jako příznačný mučedník, velký výprask. Parťák Chico naštěstí dokáže včas odvést pozornost a Harry zabodne nůž do Škorpionovy nohy. Padouch spadne z travnatého srázu a zůstane chvíli ležet. Následuje série prostřihů, během kterých střídavě sledujeme oba muže, jak se snaží postavit. Později se situace otočí. Harry dostihne Škorpiona na hřišti, postřelí ho a následně mučí. Všimněme se, že Škorpion leží zrovna na místě, kde se stopy z vápna protínají a tvoří kříž. Bohužel. Harry prohledával doupě podezřelého bez domovní prohlídky a navíc mu šlapal na zraněnou nohu. Vrah je díky tomu propuštěn na svobodu a Harry prožívá další nepříjemný střet s moderním právem.

Neúnavný inspektor se opět ujímá role slídila a nespouští Škorpiona z očí. Ve striptýzovém baru se nezajímá o nahé tanečnice, ale pouze o maniaka na svobodě. Harry ve svém životě nemá ženy, udržuje vztah pouze se Škorpionem. On je jeho jediným objektem zájmu, jeho kořistí. V této fázi již Harry sestoupil na úroveň Škorpiona. Vychytralý padouch si zaplatí vlastní výprask u pouličního rváče a v nemocnici před novináři vše svádí na Harryho. Ten se nyní musí držet zpátky, čehož šílený vrah využije a unese autobus plný dětí. Harry už nemá náladu na další vyjednávání. Odpálkuje své nadřízené a jde si pro svou kořist. Stojí na malém mostě jako osamělý kovboj na skále a čeká na Škorpiona. V okamžiku, kdy autobus projíždí pod mostem, na něj Harry naskočí. Inspektor se plazí po střeše, nakloní se přes okraj a skrze čelní sklo pohlédne na řidiče. Jde o dokonalý záběr, který vizuálně zachycuje psychologický vztah mezi oběma muži. Každý má v ruce pistoli a hledí si vzájemně do očí. Zrcadlový obraz krásně naznačuje, že Harry a Škorpion jsou v jisté rovině jednou osobou, byť každý stojí na opačné straně barikády.

Finále se odehraje ve starém kamenolomu. Všude je písek a prach. Kulky sviští vzduchem a Harry si jde, podobně jako šerif ze starých časů, pro svou krvavou odměnu. V závěru Škorpiona střelí do ramene a následně jej pobídne, aby se pokusil sebrat svou ležící zbraň. Škorpion vystartuje jako chřestýš, ale reflexy Harryho jsou rychlejší. Je po všem. Harry zastřelil své pomyslné alter-ego a jako dávný muž zákona, následně odhazuje odznak ve tvaru hvězdy do přilehlého rybníka. Symbolické rozloučení s byrokracií a se zákony, které tento „westernový hrdina“ odmítá přijmout za své. Kamera se začne vzdalovat a celá sekvence ukazuje kterak byl Starý západ pohlcen moderní civilizací. V popředí vidíme písčitý terén a starý důl, kdežto v pozadí se rýsují dálnice a vzduchem se nese změť zvuků z velkoměsta. Starý západ je pryč, Harry je pryč.

Drsný Harry je poctivým snímkem ze staré školy, avšak dodnes si udržuje stále svěží feeling a jeho technické zpracování je na velice solidní úrovni. Snad jen během některých nočních pasáží bych uvítal lepší práci se světlem. Občas je opravdu problém v té tmě rozlišit byť alespoň siluetu nějaké postavy. Jde však o ojedinělé výjimky a třeba krvavá scéna pod křížem je nasvícena skvěle. Parádní je i moment na stadionu, kdy černočernou tmu prořízne ostré světlo z reflektorů. Kamera Bruce Surteese se vyžívá v delších záběrech. Některé pasáže navíc efektně podtrhuje i časté využití vrtulníku. Krásně je to vidět třeba ve zmiňované scéně s mučením Škorpiona. Harry mu šlape na poraněnou nohu, přičemž kamera se od dvojice pomalu vzdaluje, následně opouští i stadion a mizí v noční obloze.

Herecké výkony jsou perfektní. Clint Eeastwood hraje svého drsňáka naprosto přesvědčivě. Ještě aby ne. Tvrdé stoické výrazy pečlivě trénoval v řadě opravdu legendárních westernů. Andrew Robinson je coby šílený psychopat Škorpion dokonale slizký. Postava byla inspirována skutečným sériovým vrahem, který si říkal Zodiac. Robinson se na základě četných dopisů, jež Zodiac zasílal policii i novinářům, snažil podchytit jeho charakter. Výkon byl natolik autentický, že se pro něj role Škorpiona stala do značné míry prokletím a režiséři mu na hrb po zbytek kariéry slepě házeli jen samé postavy psychopatů a násilníků. Nutno podotknout, že postava Harryho Callahana se vyskytla ještě v dalších čtyřech snímcích. Akčněji pojatý Magnum Force (1973) a snad ještě divočejší Násilník (1976). Sérii uzavírá dvojice již bohužel průměrných kriminálek Náhlý úder (1983) a Sázka na smrt (1988).

Harry Callahan se stal průkopníkem moderně pojaté akční postavy. Drsným hláškujícím týpkem z jehož podstaty vzešly postavy jako Martin Riggs, John McClane nebo Joe Hallenbeck. I přes výkřiky některých vzbouřenců poukazujících na fašistické ladění filmu si dokázal Drsný Harry najít své publikum. Američané měli plné zuby narůstající kriminality, soudních průtahů i neférových právních kliček a Harry Callahan, který si s liberalismem vytíral zadek, jim přišel jako spásné řešení na danou problematiku. V dnešní zvláštní době, kdy nemalá část Evropy volá po tvrdších trestech, neřkuli znovuzavedení trestu smrti, se témata, s nimiž film pracuje, ukazují jako stále aktuální. Pro nás filmové fanoušky je však stěžejní, že Drsný Harry je především zatraceně dobrý film s chlapáckým hrdinou a děsivým záporákem. Nesmrtelná klasika žánru.